Jdi na obsah Jdi na menu
 


Saxana z bubenského nádraží

9. 10. 2007
Zdroj: ČD - magazín pro cestující veřejnost

Už jako malá holčička se rozhodla, že se stane zpěvačkou. Díky svému talentu a cílevědomosti se jí to skutečně podařilo. Přesto se při vyslovení jména Petry Černocké vybaví většině z nás Saxana - hlavní hrdinka filmové komedie Dívka na koštěti.

Obrazek

 

SAXANA

Nabídka hrát Saxanu přišla zkraje mé kariéry a kupodivu mě nasměrovala jinam, než by se čekalo. Kdyby se Dívka na koštěti natočila dneska a mě bylo znovu dvacet, pravděpodobně bych šla z filmu do filmu, protože současná tržní doba nutí producenty, aby stále obsazovali herce, které mají diváci rádi. A já jsem za roli Saxany dostala cenu publika. Tehdy ale bylo všechno jinak. Tvůrci, a to je dobře, nebyli nijak limitováni, a tak režisér Vorlíček obsadil příště Libuši Šafránkovou, která je mimochodem úchvatná a určitě o hodně lepší herečka než já. Mezitím jsem začala výrazně existovat na poli pop-music, takže už režiséry nenapadlo oslovovat zpěvačku. Tu a tam se sice některá z nás postaví před kameru, ale většinou hraje zase zpěvačku.
To víte, že mě občas leze na nervy, když vidím, že si mě lidé ztotožnili s jedinou životní rolí. Pak se mi stane, že někde vystupuji, dozpívám a diváci přijdou a říkají: Vy tak krásně zpíváte! Jako by se s tím ani nepočítalo. Všichni, kdo se stali obětí jedné úžasné slavné role, vědí, o čem mluvím. Je zapotřebí se trochu ovládat, aby si člověk řekl: Tak jsem Saxana, no a co má být! Ale vůbec se nedivím, já bych jako divák reagovala stejně.

 

DĚTSTVÍ NA BUBENSKÉM NÁDRAŽÍ

Jako dítě jsem měla dost volného času, protože mi v deseti letech umřela maminka. Náš tatínek pracoval v akademii věd a jeho dvě děti se přes den někde pohybovaly s klíčem na krku. Na veškerou zábavu jsem měla k dispozici Stromovku, protože jsem se narodila kousek od Strossmayerova náměstí. Nedaleko byla také Letná. A samozřejmě nejblíž, kde jsme si hráli, leč jsme nesměli, se nacházelo bubenské nádraží, kde bylo šíleně kolejí a odstavené vagony. Málokdo by asi chtěl bydlet přímo u vlakové stanice, ale pro mne to jsou moc hezké vzpomínky na dětství, protože jsme byli s nádražím hrozně srostlí. Měli jsme svoje schovávačky a díru v dřevěném plotě, kudy se tam lezlo. Byla jsem prostě nádražní dítě.
Ani dneska, když mě ubytují v nějakém městě, kde hrajeme, blízko nádraží, na rozdíl od jiných umělců mi to vůbec nevadí a spím klidným spánkem, protože už jako dítě jsem usínala za posunování vagonů, což dělalo hrozný kravál a chlapi na sebe volali z amplionů: Ty, Karle, šoupni to na třetí kolej. Mně to absolutně vyhovovalo a dokonce potom, když jsem se odstěhovala a bydlela na kraji Prahy v Radlicích, kde byl hned za domem lesopark, měla jsem problémy, protože mi tam chyběl randál, na který jsem si ohromně zvykla. Bylo to prostě něco, co ke mně patřilo.

 

OD KONZERVATOŘE KE COUNTRY

Rozhodnutí stát se zpěvačkou se objevilo tak brzy, že jsem vůbec nedávala rodičům na výběr. Chodila jsem na klavír, ráda zpívala a bylo dost jasné, čemu bych se chtěla věnovat. Protože jsem šla do školy o rok dříve, už ve čtrnácti mě vzali na konzervatoř. Údajně jsem měla dostatek talentu a tím pádem jsem už byla na dráze zpěvačky.
Na škole jsem začínala s lyričtějšími písničkami, pak následovala spolupráce s kapelou Kardinálové, když tam ještě nebyl Zdeněk Merta. Kluci hráli ryzí bigbít, jenomže v tehdejší normalizační atmosféře se už tenhle styl začal potlačovat, takže mi řekli: Budeš zpívat s námi. Byl to pro mne docela zvláštní zážitek, protože jejich styl byl dost tvrdý a já jsem zpívala jako typická konzervatoristka, div jsem neměla puntíkaté šatičky a mašli. Později přišel Zdeněk Merta, který kapelu srovnal do určitého popového tvaru. Díky své nekonfliktní a mírné povaze se stal kapelníkem a tak to perfektně fungovalo snad přes deset let. Se Zdeňkem jsme zpívali duety a řekla bych, že z mojí pěvecké kariéry si asi lidi pamatují nejvíc toto období.
Poté, co se náš společný projekt svým způsobem vyčerpal, jsem zamířila do Country Beatu Jiřího Brabce, protože už tehdy, hluboce před revolucí, jsem chtěla dělat country, ale to moc nevyšlo a já jsem se zase dlouho hledala. Vrátila jsem se na chvíli k popíku, ale ve chvíli, kdy po revoluci nebylo co dělat a všichni umělci, když si odzvonili klíči, seděli doma, jsem si psala písničky a vymyslela jsem, že budu vystupovat komorně pouze s kytaristou. Jmenuje se Jirka Pracný, při zkouškách se u mne zabydlel a mám ho doma do dneška, takže posledních deset let je to můj životní partner.

 

MODERÁTORKA A NOVINÁŘKA

Vzhledem ke svému věku jsem cítila potřebu trochu si rozšířit práci, protože celá populární muzika je o mladých lidech a především má sloužit mladým lidem. Cítila jsem, že nemá cenu pořád strašit v předních liniích, když mám ještě možnost psát do novin nebo zkusit moderování. Podle mne při něm nestačí, jak člověk umí mluvit, jak je půvabný a sympatický, ale co je za ním, co prožil. Co, ač nechtěl, nastudoval. Není dobré, když vyjde najevo, že moderátor je úplně pitomý, že nemá nějaké znalosti. Proto mě baví, když mohu vzájemnou debatu vždycky nějakým způsobem kočírovat.
Zkoušela jsem rovněž psát články, ale brzy mě to přestalo bavit, protože nejsem člověk, který má hluboký ponor. Jsem běžec na krátké trati, takže ten článek potřebuji napsat rychle a na nějaký delší a hlubší nemám ani čas, ani nervy. Vždycky jsem udělala rychlý rozhovor s někým, kdo je mi blízký a koho mám ráda, no a přinesla jsem to do Vlasty. Jenomže pak mi došli ti nejoblíbenější, mí kamarádi a lidi, o které jsem měla zájem, a občas mě poslali udělat rozhovor s někým, ke komu mám daleko nejen věkově, ale je úplně jiný člověk než jsem já. Najednou jsem začala cítit, že to není ten obor, kde bych chtěla setrvat nějak dlouho. Zjistila jsem, že bych to uměla, trošku jsem se naučila psát, ale hlavně mi došla munice. Novinář je na můj vkus příliš služebný duch, takže ho můžou poslat na práci, která je právě potřeba. A to mi vadí, protože jsem zhýčkaná zpěvačka, která si vždycky mohla vystoupit, kdy chtěla, zazpívat, co chtěla. Zažila jsem ale bezvadné období a seznámila jsem se se všemi novináři, mezi kterými je spousta ženských, a mám tam bezvadné kamarádky až doteď.

 

DCERA V MATČINÝCH STOPÁCH

S dcerou Bárou jsme válčily skoro celou dobu samy, protože jsem se rozvedla, když jí byl rok a půl. Po letech na gymnáziu, kdy to s ní nebylo jednoduché, jsem ji donutila, aby šla dělat zkoušky na novinařinu. Je šikovná, protože je udělala jak v Brně, tak v Praze bez problémů, tak nakonec zůstala v Praze. Zkoušky zvládá na poslední chvíli a mezitím zpívá, což je pro mne překvapení. Měla jsem pocit, že zpívání nebere příliš vážně, a ono naopak začíná převažovat, protože najednou přijde a říká: Zpívám v jednom muzikálu třetí vílu. Nebo: Hele, teď hraji s jednou kapelou, jsou v ní tři černoši a rapují, je to moc velká sranda, přijď se podívat. Jede si tvrdě po svém, chce mermomocí zpívat, tak uvidíme. Hlas má pěkný, ale zkraje, kromě mimořádných talentů, je třeba, aby se člověk učil zpívat a něco věděl o muzice. V tomto směru jsem Báru honila, takže chodila na piáno a na kytaru, myslím, že by uměla složit i písničku.

 

CESTY VLAKEM

V současnosti nejezdím vlakem moc často, ale kdykoliv se do něj dostanu, zjistím, že cestovat vlakem je paráda. Nemusíte řídit, nemusíte ani myslet a ono vás to odveze, například v Brně jste skoro stejně, jako kdybyste jeli autem. Mně osobně přijdou vlaky v pořádku a čisté, možná, že jezdím jinými než ostatní. Máme chalupu v severních Čechách, když si člověk sedne do té lokálky a projede se, to je nádhera. Takové vláčky mají ohromný půvab. Však taky mezi umělci je plno bláznů, kteří fandí železnici a mají doma schované nádražácké čepice nebo modely. Je to krásný koníček, protože vlak vůbec neztrácí svou poezii. Mezi vlakem a autem je rozdíl asi jako mezi televizí a rádiem. Na televize všichni koukají, ale rádio má k lidem hrozně blízko. 

Petře Černocké pozorně naslouchal Pavel Tesař.
 

Náhledy fotografií ze složky Saxana Dívka na koštěti

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA