ZPĚVAČKA PETRA ČERNOCKÁ

Zeptali jsme se přímo Petry Černocké, abychom si to ověřili:

Doopravdy se na podzim už konečně dočkáme?

Ano, Saxana je téměř na světě. Herci, včetně mě, si své herecké party zahráli vlastně už před dvěma lety, ale protože film je napůl ve 3D animaci, tak se na výsledek ještě stále čeká. Odložená premiéra se tedy bude konat až letos na podzim. Mě se samozřejmě diváci stále ptají, kdy už to bude, tak snad už jim říkám pravdu, že před Vánocemi.

Vzpomínáte na natáčení?
 

To narozdíl od první Saxany proběhlo šup, šup. Já tam mám tentokrát roli trochu menší, a točí se už také jinak, řekla bych velmi efektivně. Pro mě to bylo tak trochu na škodu, protože s hereckými kolegy jsem si moc nepopovídala, nebyl čas. Zatímco při natáčení Dívky na koštěti jsme všichni nějaký čas bydleli v Pardubicích, večer jsme si zašli na večeři, bylo to domáctější. Taková partička na výletě.Teď už je všude jaksi fofr.
 

Máte nějaké veselé historky?
 

Myslím, že při dnešním způsobu natáčení už asi vymřou i veselé historky z natáčení, protože na ně nezbyde čas. Už teď provázejí fim vlastně jen takzvané hlášky. No a já si ani neuvědomuji, jestli jsem nějakou vůbec zaznamenala. Třeba si ji tam ale diváci najdou, protože komických situací tam bude dost..
 

Jaký největší rozdíl vidíte mezi natáčením nynější Saxany a Dívky na koštěti v sedmdesátých letech?
 

Hlavní rozdíl je v tom, že tehdy nešlo tolik o peníze, tedy ani striktně o čas. Určitě to nebylo v pořádku, mělo to své nevýhody, ale hlavní motivace všech byla taková, že to musí být co nejlepší.Zatímco nyní se k této základní motivaci tvůrců ještě nebezpečně vtírá myšlenka, jak vyjít s penězi, kde ušetřit a kde se šetřit nedá.
 

Jak se vám po letech pracovalo s panem Hrušínským?

 Když jsem kývla na to, že se zas na chvíli stanu filmovou herečkou, začala jsem se bát situací, kdy mě bude brzo ráno nakládat nějaký šofér, budu někde na place s lidmi, které  neznám. Chápejte, jsem rozmazlený soukromník, vždycky jen přijedu na koncert, zazpívám, popovídám a marš domů, do svého soukromíčka. O to víc mě těšilo, že jsem zas koukala na režiséra Vorlíčka a na Honzu Hrušínského, jako by se nic nestalo a jako by neuteklo moře let.

 Pan režisér Vorlíček byl na vás hodný?

Jistě, chválím pana režiséra Vorlíčka, který mimochodem dnes slaví osmdesátku, že byl opět vlídný a dobře naladěný. No, jen jednou, když jsem zřejmě měla nějaký energetický přetlak, mě napomenul, ať mezi záběry nešaškuju, což jsem si okamžitě vzala k srdci.