Máte za sebou pár natočených dílů Psího života. Jaké jsou vaše pocity?

Tak to by vám asi nejlépe pověděl můj manžel. Když se vrátím z natáčení, tak musí absolvovat „povinnou“ půlhodinku, ve které mu barvitě líčím své zážitky. A že jich není málo. Život zpěvačky je do jisté míry rutinní záležitost. Znám hodně měst, sálů a dovedu odhadnout povahu publika, před kterým stojím. Při natáčení Psího života je to obráceně. Já jsem ta, která najednou vpadne do úplně cizí rodiny a snaží se poznat její členy a zjistit jaký vlastně žijí život. Samozřejmě, že jde především o jejich pejska, kterému je třeba najít nový domov, ale za každým tím hafanem je i velmi silný příběh rodiny. Jsem sice jen moderátorka, ale nedokážu být neutrální natož lhostejná. Každé natáčení je plné emocí.

Je těžké vás v takových to okamžicích dojmout?

Jasně, že se často dojmu, ale dávám si dobrý pozor, aby mě nepřepadal prvoplánový sentiment. Dnešní doba je totiž hodně sentimentální, ale zároveň chudá na opravdový soucit. Myslím, že nejde jen o to, posmutnit si s majitelkou pejska nad tím, že o něj přichází, ale je důležité vidět situaci ve všech souvislostech. Každý pes si zaslouží žít v optimálních podmínkách, a když to z  nejrůznějších důvodů nejde, je třeba udělat všechno pro to, aby se mu to umožnilo, protože sám si to nezařídí. Je zvláštní, že zatím u žádného natáčení nebyl manžel, nebo partner majitelky pejska, aby ji trochu v nelehké situaci podpořil. Trochu se na ně zlobím, že v tom své „polovičky“ takhle nechali.

Uměla byste si představit svůj život bez psa?

Pes svému pánovi věnuje bezpodmínečnou lásku, nikdy ho nehodnotí, nežije s ním na bázi „má dáti-dal“. No a to je taky důvod, proč si svůj život bez psa, kterému to chci oplatit, nedovedu představit. Mám ale i kočky, které někdy mají s věrností potíže, jenže jako všechna zvířata jsou nesmírně zajímavé, krásné a do jisté míry upřímné. Jejich chování je čitelné. To se třeba o lidech nedá říct. Zvířata prostě tuhle planetu zkrášlují a nikdy vědomě neškodí. Najít si cestu k lidem je prostě těžší disciplina.

Řekla jste si někdy, že žijete „psí život“?

Tak to je samozřejmě spíš bonmot. Můj lidský život je pochopitelně podmíněný určitou mírou sebeuvědomění. Tenhle těžký úděl pejskové nenesou. Ve své jednoduchosti jsou právě pro to tak dojemní.

Chtěla jste někdy být svým vlastním psem?

Určitě bych se neměla špatně. Měla bych denně pravidelnou baštu, drbání za ušima, teplý pelíšek a dvounohého kamaráda, který se kvůli mému blahu může přetrhnout. Buddhisté naprosto samozřejmě předpokládají, že v dalším životě mohou být třeba psem, nebo slepicí. Tak já bych raději brala toho psa (smích).

Jak byste se zachovala v bezvýchodné situaci, kdy byste musela svého psa dát pryč?

U mě by asi připadala v úvahu jediná věc, totiž zdravotní problém můj, nebo někoho z rodiny, který by nedovoloval mít v domácnosti zvíře. Všechno ostatní bych asi dokázala vyřešit. Uvědomuji si ale, že moje možnosti jsou jiné, než běžné rodiny.

V kolika letech jste si pořídila svého prvního psa?

Jako dítě jsem psa mít nemohla. Maminka byla těžce nemocná. Když můj táta nakonec ovdověl, tak měl se mnou a s bráchou i tak dost starostí. Když jsem ale dostala angažmá v Semaforu, tak za první výplatu jsem koupila pudlíka. Byl skvělý. Učenlivý, úplný cirkusák, který si své výstupy vymýšlel téměř sám. Každý jeho kousky obdivoval, což mu bylo také osudné. Jednou na chalupě ho někdo nalákal do auta a pak s ním ujel. Tehdy jsem poprvé prožila definitivní ztrátu milovaného zvířete. To je dost tvrdá daň za to, že se rozhodnete spojit svůj život s čtyřnohým kamarádem.

Kolik psů jste za svůj život měla?

Po pudlíkovi jsem odchovala dva jezevčíky Čendu a Lady, která se dožila patnácti let. Teď mám dvouletou jezevčici Wajdu. Její dva předchůdci, i když to nerada připouštím, byli trochu vzteklouni a neměli rádi děti. Když se naštvali, dovedli se i ohnat. Wajda je povahou andílek, nikdy by nikoho nekousla, ale zato disciplínu má mizernou. Většinou poslechne, ale na první povel to vždycky nevyjde. Hlavně jí neříkejte, že mi to připadá vlastně zábavné, určitě by to zneužila.

Jaká je vaše oblíbená psí rasa?

Mně je to celkem jedno, záleží na povaze konkrétního psa. Hlava jezevčíka mi ale připadá dokonalá. Ten pohled, když něco provede a má špatné svědomí, je neuvěřitelný!

Co vám moderování pořadu Psí život dává?

Především je to pro mě skvělá průprava. Já se opravdu potřebovala ukáznit ve svém projevu před kamerou ve formátu, který má svůj řád. Většinou jsem roli jevištního baviče, který si nezávazně povídá, nejspíš s nějakým slavným kolegou, který je v této roli také poměrně dost zběhlý. Tady jde o to rozpovídat člověka, který nemá s mluvením na kameru žádné zkušenosti, má trému, navíc je v nelehké životní situaci.

Kdy jste se při natáčení nejvíce zasmála?

Mnohem veselejší je natáčení u kandidáta na nového páníčka. Nejveseleji je ovšem, když se konečně hladoví dostaneme se štábem k zaslouženému obědu. Většinou nám to nevyjde dřív než kolem třetí, takže ssebou vozím alespoň sušenky, o které se ráda s ostatními během natáčení podělím. Během obědové pauzy se ale jedná spíš o chlapskou zábavu, protože já jsem v našem spolku jediná žena. Navíc jsou všichni hoši podstatně mladší než já, takže si třeba podvědomě dávají pozor na frekvenci oblíbeného slůvka „vole“. Musím je pochválit. Většinou tohle slovo padne jen v emočně silných momentech. Třeba když zvukaři v záběru projede traktor a musí se „jet“ znova.

Co vás na moderování Psího života nejvíce baví?

Tahle práce není moc o zábavě. Když v sedm ráno nastupuji do mikrobusu, vím, že se nevrátím domů dřív, než v sedm večer, že nás čeká hodně najetých kilometrů, pár pump s kafem a natáčení za jakéhokoli počasí. Když stojím před kamerou, je zima, vítr a na hlavu mi prší, tak si o nějakém asistentovi s  deštníkem nebo maskérce, která by mě přičísla a napudrovala nosík, mohu nechat jenom zdát.

Vzpomněla byste si na nějaký svůj moderátorský trapas?

To víte i na jevišti se občas chybička vloudí. Většinou ve chvíli, kdy zpychnu a nepodívám se na kartičku, kterou mám v ruce. Pak mi nezbude, než být mile bezprostřední a udělat si sama ze sebe legraci.

Jak jste strávila letošní prázdniny?

Díky Psímu životu opravdu atypicky. Dva dny v týdnu točím a mezi tím se snažím dorazit na chalupu za manželem, psem a kočkami. Trasu Praha - Nový Bor a zpět už ovládám zcela bezpečně. Můj Jiří se sice nabízí, že si pro mě po natáčení do Prahy dojede, ale mně to připadá natolik neekonomické a vlastně i neekologické, že jedu raději autobusem. Někdy je to docela nervák. Taky už nás jednou vysypali v Mělníku z autobusu, protože v motoru prasknul řemen. Můj muž se vždycky vzteká. No ale kde bych za normálních okolností k takovým zážitkům přišla?